2.příběh
Chtěla bych se s vámi podělit o příběh, který se opravdu stal.
Když byla chvilka a vhodná doba, vypravěla jsem svým dětem moje zážitky s duchovnem. Nejstarší syn mi nevěřil a říká mi, mami nic takového neexistuje, žádný duchové nejsou, to je blobost. Při tomto názoru jsem ho nechala ani jsem nic nevysvětlovala, stejně by mi nevěřil.
Asi před dvěma lety v zimě po ránu můj syn mi volá, mami co to je, já jedu autem do práce, topím jak blázen a je mi pořád zima, auto se nedá vyhřát a to je poněkolikáté, mám husí kůži na zádech. Tak mu jen tak říkám, to nic jen někoho sebou vozíš ale neboj se je to jen něčí duše, jeď pomalu jsou tam serpentíny.Po chvíli pochopil co mu říkám a on na to, to si snad děláš srandu ne, a to mám mami jako v klidu sjet z hor dolů? Tak mu říkám, ničeho se neboj popros jen o odpuštění, nehrozí ti nebezpečí, není to nic špatného. Jen podotknu, že v této době žil s přítelkyní v jedné vesničce v Krušných horách. V ten den jsem měla ve firmě dost práce a skoro na synův telefonát zapomněla, i když..... neměla jsem dobrý pocit, jen čekat co se bude dít.
Až večer to začalo, mami něco tady je, tady straší, přítelkyně se bojí a pláče, pes se nám vyčůral do postele, nikdy to neudělal a pořád utíká ke dveřím, třese se a chce pryč. My se tady bojíme a uvažujem o tom, že půjdem spát na hotel. A to jsem poznala, že něco není v pořádku. Zaslala jsem jim pokyny které mají udělat ale hlavně je uklidnit.
Jejich byt jsem znala, takže jsem se mohla napojit .Po napojení jsem zjistila, že jsou tam dvě duše. Navštívil je duch zemřelého majitele domu, dost se zlobil, jen mu nebylo rozumět proč se zlobí. S ním tam byla i jeho manželka, ta se nechala odvést do světla během chvíle. Duchovi majitele onoho domu, bylo vysvětleno, že musí jít pryč, že ten dům už není jeho.Trvalo docela dlouho než duše odešla na onen svět ale odešla. Ještě jsem syna kontaktovala, že už je vše v pořádku a nemusí se bát. Říkám mu Míro, ty jsi tu duši něčím rozlobil, něco jsi udělal co se jí nelíbilo, a on mi říká, nic já jsem jen zazdil jedny dveře do ložnice, aby jsme tam chodili jen z obýváku. No to je fakt mami dobrý, že mi říkáš na noc koho jsme tady měli, to půjdem ještě s větším strachem spát já to ani nechci slyšet. Do konce týdne jsme byli v kontaktu, ale myslím si, že ještě prožívali strach co zažili, takže jsem za nimi na noc jela 150km, abych očistila celý byt. Po očištění bytu se jich ptám, kde budou spát, že se nemusí bát a syn mi odpověděl, no my si rozkládáme gauč v obýváku, protože do ložnice nás nikdo nedostane. Dlouho do noci jsme si povídali o těchto jevech, těch otázek na které nešlo ani odpovědět bylo dost. Do ložnice jsem tu noc šla spát já, na důkaz aby se nebáli, že už tam v uvozovkách nestraší. Hned jsem usnula, brzo ráno se probudím a jejich pejska, který byl v klidu a sám za mnou do ložnice přišel ještě vyvenčila. To ráno jsem jela nazpátek domů s pocitem, že jsem jim mohla pomoct. Syn mi nakonec řekl, mami kdybych se sám nepředsvěčil, že něco takového existuje, neuvěřil bych ale už bych to nechtěl nikdy v životě zažít, bylo to něco strašnýho.
Nakonec vše dobře dopadlo a asi třetí den po mém odjezdu se vše vrátilo do starých kolejí. Opět začali spát v ložnici s tím, že než syn dal nohy na postel tak už spal.
Věřte - nevěřte, ale byla to skutečná událost která se stala.